INSPIRACE

Jak se dělá osobní brand: Rok první

Vlastní zkušenosti z budování osobního brandu, které se můžou hodit i vám

Tenhle článek nezvyklého formátu píšu k výročí prvního roku práce na vlastní osobní značce. Chci v něm sepsat to, co jsem se naučila, trochu si zabilancovat, a především – sdílet s vámi nabyté zkušenosti.

Zakládat osobní značku je v náročnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Když se vytváří brand pro firmu, dělá na něm víc lidí. Mají k dispozici čísla, analýzy, průzkumy. Vytvářejí příběh značky podle toho, co se na základě racionálních ukazatelů jeví jako nejlepší strategie. Oproti tomu ten, kdo dělá svůj osobní brand, nic z toho k dispozici nemá. Potřebuje vytvářet příběh, sdílet relevantní obsah, komunikovat svoje hodnoty, ale tohle všechno musí v první řadě mít v něčem základ. Tím základem je u osobního brandu člověk sám. Proto není dobré dělat ze sebe někoho jiného, stvořit novou bytost a stát se jí – u osobní značky je prostě potřeba být sám sebou. A jsme u prvního háčku.

Podstata značky: Kdo jsem a co chci říct?

Být sám sebou a stát tak v první linii v divokém a nepřehledném světě podnikání, je zprvu náročné. Ne celá osobnost člověka, jakkoliv zábavná, je vhodná pro byznys. Navíc to s sebou nese i strach – co když něco pokazím a spojím tu chybu se svým jménem? Co když mě lidé budou odrazovat, smát se mi, co když mě nebudou brát vážně? Co když v té práci nejsem tak dobrý, jak jsem si myslel? Spousty otázek a pochybností.

Kterou část sebe tedy pro komunikaci použít? Co znamená být sám sebou? To je otázka, kterou si každý musí zodpovědět sám a nezodpoví si jí ničím jiným, než že skočí do vody a poplave. Teprve různé situace a zkušenosti prověří kým jste, i kým nechcete být. Je ale dobré připravit se na to, že to je proces, který nějakou dobu trvá.

Jak jsem to měla já: Pro mě byla otázka, jestli mám svou značku prezentovat spíš solidnější částí sebe sama, nebo tou drzejší částí, nebo bohémštější částí, a nakonec jsem došla k tomu, že všechny tyhle střípky mojí osobnosti se mohou při pracovní komunikaci doplňovat – někdy je třeba se jasně vymezit, někdy je třeba zůstat rozumný a jindy zase být tvůrčí. Co jsem si ale ujasnila je, že nechci používat tykání „např. na FB – „To chceš!“ a podobné copy), ale že se spisovnou češtinou to také nemusím vždy přehánět. A co radši do komunikace své značky vůbec nezapojuji, to je má večírková část .))

Jádro značky: Co jsou mé hodnoty a jak je komunikovat?

Každý máme své hodnoty a o ty je třeba se při tvorbě osobního brandu opírat. Vy ty své znáte, jak z nich ale vybrat ty pravé? Zkuste třeba tenhle seznam hesel, vyberte si z několik těch, co nejlépe vystihují váš přístup k práci a vaší službu, a o ty se opírejte. To bude jádrem vaší značky. Až pak budete přemýšlet, jaký příspěvek sdílet či nesdílet na svých sociálních sítích, či v jakém duchu psát své články, stačí se zamyslet, jestli to vystihuje nebo naopak nepopírá hodnoty, které vyznáváte. Takhle udržíte konzistenci své komunikace.

Jak jsem to měla já: Tak, jak píšu. Vím, co je pro mě v komunikaci mojí značky důležité a o to se opírám. Mé hodnoty jsou důvěryhodnost, společenská zodpovědnost, přímost, sdílení zkušeností s ostatními, péče o klienty a jejich ochrana před úskalími internetu, ale taky laskavost, jistá neformálnost, nezávislost a svoboda ducha. Tímhle se snažím působit ve svém okolí a šířím jen obsah, který je s tím v souladu.

Rozhodování: Srdce versus rozum

Věčná a důležitá otázka, nejen u tvorby značky, ale také u přijímání nebo odmítání zakázek, se týká toho, podle čeho se rozhodovat. U osobní značky, kde nemáte k dispozici analýzy a čísla, je dobré dávat na intuici. Ne vždy je ale takový intuitivní vhled do situace k dispozici, někdy zkrátka vážně vůbec nevíme. Já to v tom případě řeším tak, že se rozhoduji podle toho, na které straně mám víc informací. Mám racionální argumenty a žádný konkrétní pocit? Rozhoduji se rozumem. Mám mnoho pocitů, a méně argumentace? Jdu tedy za srdcem. Další klíč je brát to podle toho, co zrovna děláte. Jestli se rozhodnutí týká kreativní části věci, je dobré rozhodnout se pocity, jestli jde spíš o byznys nebo o nějaké technické otázky, lépe asi poslouží rozum.

Jak jsem to měla já: Trvalo mi, než jsem se naučila rozlišovat, co je intuice, co strach a co třeba lenost. Klíčem je podle mě zapomenout na všechna „měl bych“ a „takhle se to má dělat“ a řídit se otázkami jako „Vyhovuje mi to? Baví mě to? Dělám to rád?“ Pokud to člověk necítí jako něco, co by dělal rád, pokud se mu něco nebo někdo nelíbí, není dobré do toho jít, i když to jinak vypadá lákavě. Já jsem sebe a svojí intuici zprvu příliš neposlouchala a taky mě to něco stálo. To, co to stálo, vnímám jako cenu za vědomost.

Vizuál a texty: Pozor na příliš velké úsilí

Co je nepřítelem každého tvůrčího procesu? Přílišné úsilí. Nevím, čím to je, ale je to tak. Jakmile na něco jdete moc hrr, jakmile tlačíte na pilu, nedáváte věcem jejich čas, chcete vše hned, jste netrpěliví a urputní, pak to začne někde drhnout a tvůrčí flow mizí. Najednou budete koukat do spousty moodboardů na Pinterestu, abyste si honem honem vybrali vizuál pro inspiraci, a nebudete vědět, čí jste. Nebo se budete usilovně snažit napsat článek, vytvořit návrh nebo první skici projektu, a jen se vyčerpáte, navztekáte a půjdete s energií do minusu, takže až budete chtít příště začít, budete už předem trochu otrávení. A to je nežádoucí, protože vyšplhat se zpátky k nadšení a motivovanosti stojí nějakou energii.

Jak jsem to měla já: Já už se skoro tři čtvrtě roku nemůžu dostat k nafocení svých prezentačních fotek. Pořád to padá, pořád se to ruší, fotograf si zlomí nohu, jiný se neozývá. Za ta zrušená focení jsem ale už prošla několik změnami ve vnímání svojí prezentace, a tak jsem neutratila peníze za fotky, které bych nakonec nepoužila. Překážkám jsem se nebránila a teď za to jsem ráda, protože měly smysl. Na fotkách moje práce nestojí, takže až nastane vhodná příležitost, nafotím je s někým jiným, bez křeče a urputného úsilí.

Vývoj: Ani Řím nepostavili za den

Tohle trochu souvisí s tím, co jsem psala v předchozím odstavci. Nemá smysl trávit veškerý čas prací. Za prvé vás to unaví, vaše výkony pak budou nevyrovnané, nebudete mít nadhled, otráví vás to a riskujete, že přehlédnete zajímavé příležitosti honbou za vizí rychlého postupu. „Až to dodělám, budu se moct soustředit na další kroky.“, zde neplatí. Co platí je, že se věci vyvíjejí simultánně a ve svém vlastním tempu. Že mají svůj čas. Že je čas práce a čas odpočinku. Čas tvoření a čas vyčkávání. Že někdy to nejde a v tom případě nemá smysl to překonávat, ale je lepší nechat to a vrátit se k tomu za pár dní. Kvalitní službu, stejně jako Řím, nevybudujete za den.

Jak jsem to měla já: Jsem workoholik a netrpělivec. Dokázala jsem se několik let (ještě před tím, než jsem začala budovat svou značku jsem pracovala stejně jako teď, ale pro někoho jiného a bez své značky) v kuse ničit extrémním výkonem – výsledků ale nakonec nebylo úměrně víc. Práci do zásoby nenaděláte, počítá se jen to, co je teď, takže nemá smysl syslit hodiny práce a myslet si, že jednou bude hotovo a bude klid. Nebude hotovo a nebude ani klid. Proto je dobré nepřehánět to a dávat věcem jejich čas. Já se nyní snažím dbát na pevnou pracovní dobu a víc ani ťuk. Spousta věcí počká do zítřka. A pro spoustu věcí je odklad a čas na „sednutí si“ i lepší.

Vnitřní integrita: Dát na sebe, nebo na své okolí?

Myslím, že je lepší nedávat příliš na názory druhých. Zpětná vazba se hodí, ale ve většině případů vás názory a komentáře jiných lidí jen znejistí. Držet se svých pocitů je základ. Jestli vám to přijde dobré, je to pro vás v té fázi, v jaké jste, to pravé. Čas prověří, jestli to bude fungovat. Když nebude, poznáte to, když bude, neztratíte čas tápáním. Takže až budete vytvářet svůj vizuál, nabídku nebo příběh svojí značky, dejte hlavně na sebe.

Jak jsem to měla já: Na zpětnou vazbu se ptám jen ve chvíli, kdy se rozhoduji mezi dvěma posledními verzemi té samé věci, jen nevím, jaký odstín nebo velikost písma zvolit (například). Jinak se vždy řídím jen tím, jak jsem sama spokojená. Nejde mi o to zalíbit se všem, chci, aby se má práce líbila těm, kteří smýšlí podobně, a kterým bude má služba užitečná.

Vztahy: Investovat, investovat, investovat

Nejdůležitější aspekt práce na vlastním brandu je investice do vztahů. Není nic důležitějšího, než rozrostlá síť kvalitních vztahů s lidmi, kteří vás doporučí, dají vám referenci, pomůžou, když budete potřebovat. Jak se to dělá? Je třeba být při práci s lidmi poctivý, velkorysý, věnovat jim svůj čas, komunikovat rychle, nereagovat emotivně, když se nám něco nelíbí, být tím, na koho se lze spolehnout. To neznamená dělat věci vždy nutně dokonale, chyby se stávají a jsou lidské, je ale třeba být upřímný a s klientem vždy jednat na rovinu.

Další výhodou rozsáhle sítě vztahů je, že je zdrojem těch nejcennějších a nejpravdivějších informací o tom, co vaši klienti potřebují. Když ve vás mají vaši lidé důvěru, mluví s vámi, svěřují vám pracovní starosti a zkušenosti a vy víte, co jsou problémy, které řeší, a jaké služby můžete nabídnout, abyste jim pomohli. Tohle je jeden z momentů, který vám pomůže podepřít a dotvarovat část vaší značky.

Jak jsem to měla já: Nikdy jsem neměla problém udělat pro někoho něco jen tak, bez očekávání oplátky. Takhle jsem nastavená v osobním životě a přenáším to i do práce. Výsledek? Vzešlo z toho několik projektů i dlouhodobých spoluprací, které mi mnoho daly – lidsky, profesionálně i finančně, a zůstalo z toho mnoho příjemných pracovních vztahů.

Analýzy: Pár čísel se přeci jen hodí

Je dobré stanovit si na začátku svého snažení určité cíle, aby vám za rok, až budete bilancovat, pomohly tak trochu zanalyzovat vaší dosavadní cestu. Není to žádná velká věda, nepotřebujete tabulky ani grafy, stačí to mít v hlavě. Cílem může být návštěvnost webu v určitých číslech, počet fanoušků na sociálních sítích, počet nových klientů, kterého byste chtěli dosáhnout, minimální zisk – zkrátka si říct, kde byste chtěli být za rok.

Jak jsem to měla já: Já jsem si stanovila mimo jiné třeba počet nových klientů získaných skrze mé články. Některé cíle jsem splnila, jiné ne. Některé byly nereálné, jiné jsem nesplnila, protože jsem zjistila, že nejsou důležité, a některé jsem naopak splnila nad svá očekávání. Do dalšího roku tedy už lépe vím, na co se soustředit, co zlepšit a co vynechat.

Na závěr: Prostě začít

Nechci, aby tenhle článek vyzněl jako většina článků na podobné téma, které vždy působí, že je to tak složité, že je lepší si na to někoho najmout. Otazníků na začátku téhle cesty je moc, ale nejlepší způsob, jak začít tvarovat ten surový materiál, kterým zprvu jste, je prostě začít. Člověk si totiž myslí, že musí vše připravit a pak odstřihnout startovní pásku a jedeme naostro. Ono to tak ale není. Výhoda prvního roku, která kompenzuje otázky, pochybnosti, starosti a strachy je, že vaše pokusy a omyly nejsou tak úplně vidět. Proč? Protože o vás zkrátka zatím nikdo moc neví. Těch pár kamarádů, co sleduje vaše úsilí na sociálních sítích, stejně nejsou cílová skupina, váš produkt nepotřebují a soustředí se na sebe a své věci. Vaše skutečné publikum teprve čeká. A objeví se. Objeví se ve chvíli, kdy si to všechno sedne. A ono si to sedne, jen si projít tímhle kolečkem hledání a tápání.

Jak jsem to měla já: Prostě jsem začala. Za rok jsem vystřídala čtyři weby, čtyři loga, čtyři vizuály, několik strategií na sociálních sítích, abych se nakonec vrátila… no sama k sobě. Během té cesty jsem se jednou docela spálila, pochopila, že je potřeba dbát i na formality jako jsou objednávky a smlouvy a nyní, o rok později, mám ze sebe radost a vím, že to mělo smysl. Proto, jestli ve vás roste chuť začít, jen nevíte kde, vám říkám – začněte. Kdekoliv, jen začít. Co si vás má najít, to si vás najde. 

 

Jestli vám článek pomohl, pošlete ho dál. Třeba pomůže i někomu dalšímu.
  •  
  •  
  •   
  •  
  •  
  •  
  • 10
    Shares