ilustrace a kresba

Na zakázku kreslím jen málokdy, není to mé zaměření. Když už kreslím na zakázku, dělám pouze autorskou tvorbu.

Láska znamená nechat druhýho jít svojí cestu

Láska znamená nechat druhýho jít svojí cestu bez pocitu, že bys ji za něj šel*šla líp. Odsuzovat se nemá. Ne proto, že je to "špatný", ale proto, že to zavírá cesty: cesty k druhýmu, cesty k sobě, i cesty světla k tobě.

Přestaň studovat New age rady, jak sám sebe konečně opravit, rady který vstřebáváš ze self help byznysu nevyhnutelně ovlivněnýho imperativem výkonu a zisku, a začni se učit, jak přijímat druhýho. Protože skrze to pak najdeš i přijetí sebe. A v takovým kmitočtu přijímání se všem daří tak dobře, že se najednou určitě nečekaně zjeví někdo, kdo s tebou nakonec dojde až na konec cesty. Kluk, holka, kámoška nebo kámoš, prostě blízká duše jakýhokoliv druhu.

Pokud ti to neodsuzování a přijímání nejde, což je normální, protože kdyby to bylo tak snadný, svět dávno vypadá jinak, tak si to přej ještě víc, než novej iPhone, a ono se to jednoho dne začne dařit, uvidíš. Love ya. For real.

Zadarmo, bez očekávání. To ti srovná perspekt

Zadarmo, bez očekávání.
To ti srovná perspektivu.
Protože bez perspektivy to, co hledáš, nezahlídneš 🖤

Možná. Někdy. Já to teď tak mám. Zjistila js

Možná. Někdy. Já to teď tak mám. Zjistila jsem totiž, že s každým dalším splněným AŽ si na seznam napíšu nový. Až dodělám projekt, až budu mít víc našetřeno, až bude vhodná příležitost, až budu umět líp kreslit.

Tohle léto jsem ale podrobila všechny svoje motivace revizi a zjistila jsem, že hodně věcí, co dělám, je jen guilt driven "měla bych" záležitost. Měla bych, protože když to dělat nebudu, budu si házet klacky pod nohy. Měla bych, protože úspěch přece nepřichází bez dřiny. Měla bych, protože přece nemůžu dělat jen to, co mě baví. Přece se nemůžu cítit šťastná, aniž bych si to odpracovala.

AŽ je vlastně kladení podmínek životu: přijatelnej budeš, až JÁ rozhodnu, až JÁ splním to, co jsem si JÁ usmyslela. A život se nebrání, řekne ok ty pošetilá, jak chceš, a dál okolo tebe klidně teče se vší svojí krásou a zázraky, o který je ochotnej se dělit, ale ty to nevidíš, protože máš vidění omezený soustředěním na svý AŽ. Jako by bylo zaručený, že se ho vlastně vůbec dožiješ.

Když jsem pustila nároky a podmínky kladený z pocitu viny (že bych měla mít víc uklizeno, víc pracovat, víc se propagovat, míň se toulat v myšlenkách), uviděla jsem to. Tu radost, že každý ráno můžu jako první vidět svoje krásný dítě a velký stromy za oknem. Radost z vůně kafe, i když je v bytě nepořádek. Radost z nápadu, i když skončí v šuplíku. Radost, která není podmíněná materiálnem, uznáním ostatních ani proplacenou fakturou, radost z existence samotný.

Nevzdávám se snahy, těšení ani ambic, vzdávám se podmínek. Malá alchymie radosti. Hezký a pomalý září 🐌🍂🍁

Taky sis zvykl*a, že máš spoustu věcí hned? D

Taky sis zvykl*a, že máš spoustu věcí hned? Dovážku, produkt, co se ti líbí, nákup z lékárny expres až domů. Instantní vyřešení problému, to je něco, co trh s velkým úspěchem nabízí, až to pak skoro vypadá, že to je standard, a že když něco není vyřešený ASAP, je to špatně. Sedíš pak potom paralyzovanej*paralyzovaná výčitkama, že tvoje vlastní vnitřní procesy nefungujou tak rychle, jako kurýři v malých svižných autíčkách.

Znáš to, chceš něco změnit, zlepšit, fyzický zdraví, duševní zdraví, kondici, soft skills. Vrhneš se do toho z nuly na sto, od pondělí jedu. Držíš, plníš plán, v trackeru svýho bullet journalu (kterej tentokrát opravdu vydržíš používat celej rok!) vybarvuješ splněná políčka, v appce vyplňuješ den za dnem každou snědenou potravinu, a máš ze sebe radost; brzo z tebe třeba skutečně bude ten*ta, kým bys chtěl*a být!

Jenže přijde únava, a vynecháš. Jeden večírek a po něm kocovina, a v trackeru svítí nesplněný den. Zase přestaneš cvičit, i když ti to dělalo dobře. Zase nezvládneš situaci na rodinným obědě a ukážeš se jako emotivní blázen. Všechna ta snaha, hodiny terapie a rána strávená běháním, je zase k ničemu.

Nebo nejsou? Napadlo tě někdy, že od sebe nemůžeš čekat změnu ze dne na den? Že i když hustle culture vytváří dojem, že musíš být nonstop namotivovanej*namotivovaná, není to reálný? Motivace není lineární síla, která se pořád zvyšuje, nebo aspoň drží na stejný úrovni. Je to energie jako každá jiná, má svoje peaky i úbytky. Jako vlna tě nadnese a přiblíží cíli, aby se pak zase stáhla a ty ses vrátil*a zpět. Ale ne o pět kroků, ale jen o čtyři, a to je důležitý mít na mysli.

Až tě zase překvapí odliv, sedni si a dovol si nic nedělat. Věz, že už jsi krok ušel*ušla, i když to vypadá, že ne. Všechno, co pro sebe uděláš, pracuje, i když to není na povrchu vidět. Opravdu nemusíš být konstantně v nejlepší formě. A až se motivace vrátí, svez se na ní bez pocitu, že to nemá smysl, protože toho zase necháš. Jo, určitě budeš mít zase propad. Ale to je součást procesu, a ne jeho konec. Nejsi stroj, jsi živá součást galaxie, tak věř víc svým rytmům, než kalendáři. Hezký pondělí 🧚‍♀️🦄🪐⭐️

1. práce není to, co určuje tvojí hodnotu, práce nemusí být nastrojem seberealizace, práce není nejdůležitější součást tvojí identity. To všechno je hustle culture narativ.

2. jednou za čtvrt roku mi zbyde čas na článek do osobního blogu...

3. ...a tentokrát je o tom, proč je pro mě instáč místo, kam chodím míň a míň (odkaz v bio)

4. až tě někdo zase vytočí a budeš mu to chtít nandat, vzpomeň si na tohle

5. už mám ilustrovaný hudební album (Dopisy od @lenka_no_va , v červnu mi do portfolia přibyla knížka (Fascinující jóga od @nikolmaio

6. a takhle se mi ulevilo, když jsem měla po jejím křtu, můj kmotrovskej projev mě zastihl v tý nejintrovertnější náladě

7. "Když není čas, je aspoň rozpočet?", zeptala jsem se zdvořile. Bohužel, last minute zakázku, u který budu muset strávit několik dní a nocí, odložit ostatní práci a vysvětlit to klientům (nehledě na hlídání dítěte), mi prý dostatečně kompenzovat nedokážou. S díky odmítám, není to poprvý, co se setkávám s velkým klientem, co platí xxx reklamním agenturám, ale nemá ochotu zaplatit práci malýmu umělci. V době extrémního rozevírání ekonomických nůžek mi to přijde ultra mimo. Nepodporuju, prestiž neprestiž.

8. ...to radši s Oliverem nakreslíme něco na chodník před domem...

9. ...nebo budeme obdivovat tohle nádherný nalezený ptačí hnízdo

10. every day life 👌👌👌😅 díky @vikiskorvagova

Ahoj přátelé, zas jsem si dávala pauzu od sít

Ahoj přátelé, zas jsem si dávala pauzu od sítí, ale dnes se připojuju, abych sdělila pár věcí.

1. a 2. Zítra křtíme novou knížku nakladatelství @albatros_knihy , kterou napsala @nikolmaio , jedna z předních českých lektorek jógy. Knížka se jmenuje Fascinující jóga a je o fasciích, o kterých jsi možná už někdy slyšel*a, možná ne, ale pokud se zajímáš o jógu, budou se ti znalosti o nich hodit. Já knížku doplnila několika ilustracemi, a jako blázen do jógy, kterej cvičí hodinu denně, se nemůžu dočkat, až si ji přečtu a posunu svoji praxi zase o kousek dál.

Takže zítra v 17:30 v Meza Cruz v Myslíkově ulici v Praze 🙏🖤

3. Proč jsem si přestala vyčítat svoje pravidelný výpadky v tvorbě contentu se lze dočíst v novým článku na blogu (najdeš ve stories nebo v bio).

4. Další nová práce, web pro @nikolmaio hotová, odkaz in bio, a momentálně dělám náročnou identitu pro jednoho z nejzajímavějších a nejúspěšnějších lidí, který jsem kdy potkala, tak wish me luck, ať to nějak vypadá, v srpnu mám deadline.

5. Takhle jsem minule pracovala u babičky, která mezitím hlídala Oliverka. 2 hodiny soustředění v kuse! A odcházela jsem jak po dovolený, protože mě nikdo nepřerušoval, takže ta dřina, co jsem odmakala, byl relax jak na dovolený, oproti mýmu běžnýmu pracovnímu dni s mládětem po boku. Ať žijou mámy (a babičky)!

Tak čauky, třeba se zas někdy ukážu, třeba ne, jak budu chtít 🧚‍♀️🦄🖤

Tohle jsou těžký úkoly, vnitřní klid není z

Tohle jsou těžký úkoly, vnitřní klid není zadarmo a neexistuje neúsilí bez úsilí. Ale krása je v tom, že nikdy nemusíš být perfektní. Stačí se snažit. A když selžeš, každá další vteřina je příležitost to napravit.

Dnes s Oliverkem vstává Martin. Já zůstávám

Dnes s Oliverkem vstává Martin. Já zůstávám ležet, ale místo toho, abych si užila, že nemusím vstát a hned něco dělat (každý rodič ví - uvařit mlíčko, připravit sníďu, převlíknout z pyžámka, žádný že se první půlhodinu potácíš s kafem po bytě), přemýšlím nad tím, co všechno bych měla dělat spíš, než ležet, takže tu vzácnou hodinu klidu promrhám. Ten převis úkolů a aktivit vůči času, který je k dispozici, je dnes až paralyzující.

Tohle je stav, kdy už jsem chycená do pasti. Kdy se i z oblíbených aktivit jako ranní jóga, skincare, vaření, nebo procházka lesem, stává další položka k odškrtnutí v závodu o doběhnutí na konec seznamu dřív, než dojde čas. Nejvíc absurdní mi připadá rada “dejte si do diáře čas pro sebe” - takže teď musim hodinu nuceně odpočívat? Jenže já nefunguju podle struktury a plánů, nesnáším rutiny, a potřebuju mít program spíš pohyblivej až tekutej, aby se rozlil po těch 24 hodinách přidělených každýmu dni podle toho, jakou mám zrovna náladu, jakou náladu má ten den sám.

Neustále zápasím s tím udržet si v tom hluku všeho, co se děje, a všeho, co musím zvládnout, prostor klidu. Jenže ten se neustále zanáší; nepořádkem v bytě, co je třeba uklidit, neustálými emaily s dalšími položkami k vyřízení, novými a novými událostmi ve světě.

Prostor je třeba mít, abych byla ve spojení (nebudu říkat s čím, doplň si sám podle svých preferencí). Potom lze opravdu dojít do dimenze zázraků, dostupný každýmu, vzdálený doslova na dosah ruky. Jenže hustle culture to vidí jinak - výkon, pravidelnej, rovnoměrnej, měřitelnej, do grafů nacpatelnej a spočítatelnej. Štěstí a jistota se přece hledá v penězích - AŽ budu mít dost peněz, tak se zastavim, AŽ tohle dodělám, najdu klid.

Jenže ono je to opačně. AŽ najdeš klid, tak přijde vše ostatní. Jakmile přestaneš žít podle zákonů lidskýho světa, a začneš žít zákonem toho, co není vidět, všechno zaklapne. První duch, potom hmota, první dech, až potom pohyb. Ale společnost dělá kdoví proč všechno pro to, aby si toho nikdo nestihl všimnout.

Já dnes opouštím tuhle iluzi závodů, a jdu na zelený pivo, abych to, co chci dnes stihnout, dělala z pozice klidu, ne z pozice odporu. Pak to totiž půjde samo. Přeju to samý i tobě 💚

Takže za mě: myslím, že ta otázka nestojí ta

Takže za mě: myslím, že ta otázka nestojí tak, zda si kavárna smí nebo nesmí určovat, kdo do ní má chodit, ale je to otázka dlouhodobějšího hlediska - jaký lidi chceme a nechceme vychovat, jakou společnost chceme a nechceme vytvářet.

Já se snažím vychovat člověka zdravě sebevědomýho, s respektem k sobě i k okolí, bez strachu se svobodně projevovat, a se schopností dopřát individuální projev ostatním. Vnímám ho odmala jako hotovou bytost, která jenom ještě neumí některý věci. A výchova nefunguje tak, že necháš dítě do určitýho věku být, a od určitýho věku ho začneš ty věci učit. Funguje tak, že s ním žiješ svůj život a učíš ho hlavně příkladem. Nejen z toho důvodu ho beru všude, kam to jde, s sebou; na venkovní koncerty, s kámoškama na kafe, byl se mnou i na pracovních schůzkách. Odmala vidí, jak máma podá starý paní upadlou hůl, jak se chová k lidem ve službách, jak reaguje ve vypjatých momentech. Do restaurací a kaváren chodíme od doby, co umí sedět v židličce. A jo, občas to nevyšlo, chlapeček se nudil nebo pokřikoval, a tak jsme prostě odešli.

Nikdo neříká, že chodit ven s dítětem rovná se vyžadovat po ostatních absolutní uhýbání z cesty. Za mě stačí trocha víc laskavosti v okolním prostoru.

A to je přesně to, o čem je tahle diskuze převážně - o tom, jaká atmosféra je nastavená ve společnosti. Z mýho pohledu je ten post, co to celý spustil, formulovanej tónem, kterej přispívá tomu nelaskavýmu, netolerantnímu nastavení, který chci tak moc posunout víc směrem k prostoru volně dýchat bez nonstop judgementu. Protože upřímně, to je problém naší společnosti - to věčný nevyčnívej.

Trhá mi srdce, když vidím zpocené maminky v MHD snažící se utišit plačící miminko, který pláče o to víc, o co víc cítí, že máma není z těch pohledů spolucestujících ok. Žijeme v prostředí tolerujícím někomu skoro všechno a jiným skoro nic. Tahle diskuze je pro mě otázka přijetí matek, otců, rodičů, ve veřejným prostoru. Je to o přerámování toho, co vnímáme jako normální. A za mě je normální, když někomu při pracovním callu z pozadí křičí batole. Je to normální, lidský, roztomilý, legrační a krásný. Fck tuhle netolerantní výkonnostní mentalitu, prostě buď víc člověk.

← Grafika Webdesign →