ilustrace a kresba

Na zakázku kreslím jen málokdy, není to mé zaměření. Když už kreslím na zakázku, dělám pouze autorskou tvorbu.

Dnes jsem neudělala vůbec nic. Tedy kromě náku

Dnes jsem neudělala vůbec nic. Tedy kromě nákupu, vaření, cvičení a kontroly u doktorky s malým. Do práce jsem neudělala nic. Nějak jsem neměla vůli a jen si užívala ochlazení po dešti, pila čaj, snila.

Ne že by mě toho čekalo v mailu málo, ale většinou, když mám den, že vyrazím za pochůzkami, už se mi pak nedaří sednout si k počítači. Takový den pak trávím napůl radostným pocitem záškoláka, který unikl povinnostem, a výčitkami svědomí, že aspoň něco jsem udělat mohla.

Kdysi jsem slyšela příběh o indiánech a bílém muži, který spěchal. Spěchal kamsi za svým cílem, všechny síly a prostředky napín k tomu být na místě co nejdřív. Indiáni, které si najal jako průvodce, se však v jeden moment zastavili, sedli si na zem při cestě, a čekali. Bílý muž je ponoukal k pohybu vším možným, od výhrůžek až po sliby na větší odměnu. Indiáni však stále odmítali pokračovat v cestě. "Na co tady vlastně čekáte?", zeptal se jich. "Čekáme na své duše, musí nás dohnat, než budeme pokračovat dál.", odpověděli mu.

Dny jako můj dnešní jsou asi taky takové čekání na duši. Je pravda, že toho za týden tolik stihneme a děláme, třeba já jezdím z místa na místo, neustále přemýšlím nad projekty, jak je posunu, kam je posunu, komu musím na co odepsat, kde jsem co zapomněla, neudělala, co mě kde čeká. Starám se o rodinu a domov, o sebe, pořád kráčím dopředu za různými cíly. Často ani nestíhám zprocesovat, co všechno zažiju za jediný týden, a už vůbec nestíhám třídit všechny informace, které se valí ze všech stran.

V praxi to pak vypadá, že třeba zažiju nějaký úspěch nebo nějaký krásný moment, a než si ho stihnu užít a ocenit ho, kráčím zase dál, a často si to pak už ani nepamatuju. Takhle to tedy nejspíš Indiáni mysleli. Že ta duše poletavá si to musí všechno prohlédnout a prožít (na jedné mé oblíbené ilustraci je duše znázorněná jako malý bílý psíček, jako West highland white teriér, neposedný, zvědavý, toužící vše prozkoumat), a na to jí musíme dát nějaký čas, a občas na ni někde počkat na kameni u cesty.

Jaký byl váš dnešní den ochlazení po horkých dnech? Milujete atmosféru letních deštivých dní? A znáte pocit, že si někdy musíte jen tak sednout u cesty a chvíli nepokračovat?

Jak se vypořádat s chybou udělanou v práci?

👉 Dělání chyb je přirozenou součástí práce. Když si uvědomíme, že jsou nezbytným vedlejším produktem naší cesty, lze je proměnit ve výhodu.

Jsme lidé, někdy pracujeme unavení, někdy toho je hodně a mozek není tak pozorný, někdy jsme prostě trochu lajdáci, rutinní úkony nezkontrolujeme tak, jak máme a bum! Chyba je na světě.

Pro mě jsou mé chyby bolestivé i proto, že mají vliv na lidi, pro které pracuji. Zdržení, zmatení jejich zákazníků i finanční ztráty, to všechno může začít (a někdy i začne 🙈) mojí nepozorností. Bývala jsem z toho nervózní, ale za těch 8 let, co tohle dělám, jsem si zvykla a naučila se s touhle tváří svojí práce počítat. Jak? Tak:

📌 1. Nezačít mít strach
Jakmile se člověk začne bát, ovlivní to jeho práci. Je škoda nechat svůj další profesní život řídit strachem. Proto je dobré pojmout chybu jako něco, co se statisticky jednou za čas stát prostě musí, a nevyhýbá se to ani těm nejlepším.

📌 2. Přiznat si špatné pocity
Někdy máme tendenci tvářit se před ostatními i před sebou, že jsme v pohodě, abychom nemuseli přiznat, že jsme na sebe naštvaní, nebo že nám je smutno. Nejlepší je přiznat, že tohle se mi teda nepovedlo, a pěkně mě to štve - s tím přijde úleva.

📌 3. Představit si ten nejhorší scénář
Co nejhoršího se může stát, když něco nevyjde? Vymyslete tu nejhorší možnou situaci a vypořádejte se s ní. Uvidíte, že dojdete k závěru, že když na to přijde, tak to zvládnete.

📌 4. Přijmout zodpovědnost
Zatnout zuby a říct „To je má chyba.“ Není nic horšího, než když někdo něco pokazí a pak to svádí na všechno možné. Nejlepší je nasadit pláštěnku, přečkat bouřku, napravit škody a hurá zpět na moře za dalším dobrodružstvím.

📌 5. Najít na chybě výhodu, kterou přináší
Chyby pojímám jako cenu za zkušenost. Některé zkušenosti mě přišly draho, některé míň, ale všechny už jsou mé. Vtip je v tom necítit se ve ztrátě. Na chybě lze získat poučení pro příště, nebo nabytou vědomost dobře zúročit – prostě najednou víte o rizicích líp, než někdo jiný.

Jak snášíte, když něco pokazíte?

Všimli jste si, že celý svět vám neustále vn

Všimli jste si, že celý svět vám neustále vnucuje myšlenku nutnosti neustále aktivity, aby vám "nic neuteklo"? "Sledujte nás, ať vám nic neuteče!", "Nepropásněte skvělou akci!", "Dlouho jste nic nepřidala na Facebook, vytvořte příspěvek pro vaše fanoušky!" Nekončící podprahová (a prahová i superprahová, jak by řekl poručík L.T. Smash) masáž vyžadující neustálou aktivitu pod hrozbou nějaké ztráty, pokud nebudete neustále činní.

Celému tomuhle systému samozřejmě nezáleží na tom, že by vám něco uteklo; jde mu o zisk - vzbudit v člověku pocit problému a pak ho přimět koupit si řešení. Abychom mohli objevit další problém, co máme, musíme být neustále pozorní, a abychom si mohli koupit jeho řešení, musíme být neustále aktivní.

A zvlášť nejpopulárnější vymoženost informační doby, vyžadující tu největší a nikdy nekončící pozornost - sociální sítě - neustále vymýšlí nové a nové způsoby, jak generovat v uživatelích úzkost, že zaostávají. Když nepostují každý den, když netočí reels, když nemají dost shlédnutí, když nemají tak krásné posty jako někdo druhý... Potkávám návody, jak to zvládnout a být lepší a úspěšnější a výkonnější než ostatní, dnes a denně. Samé soupisy dalších MUSÍTE tohle a MUSÍTE tamto.

Eh. Moje řešení? Nemusím. Nemusím dělat nic z toho, co se mi vnucuje. A moje zkušenost s mým NEMUSÍM? Že i když nedělám, co se mi vnucuje, nic hrozného se mi neděje. Mám pořád dost práce, i když nemám supervychytané sítě, nejsem neustále online a k dispozici a nesdílím každou věc, kterou udělám a nesleduju každou věc, kterou udělá někdo jiný. A stejně žiju a vydělávám a mám pocit, že mi nic neutíká. Takže díky, ale nemusím vidět, vědět, dělat a sdílet všechno. Nemusím živit tuhle mašinu. Nemusím a nechci, stejně si to nejlepší ráda nechávam pro sebe. Díky, ale nic z toho, co se všude píše a říká, že musím, nemusím. A nic mi neuteče.

Dobré poledne 🌤 Už mám za sebou jógu, slabo

Dobré poledne 🌤 Už mám za sebou jógu, slabou kávu, a koukám do to-do co mě dnes čeká. A není toho tolik jako dřív.

Děje se mi zajímavá věc - po letech snahy využít svůj čas na maximum jsem začala zpomalovat 🐌 Neberu si toho tolik. Neplánuju si toho tolik. A hlavně, nechci toho po sobě tolik.

Dřív mi stále znělo v hlavě "Mohla jsi stihnout víc." a "Ostatní pracujou víc." a taky "To byl promarněný den, příště toho musíš stihnout ještě víc." Samé toxické 🐍🐍🐍 myšlenky, které jsem nasbírala kdoví kde. Poslední dobou ale začaly postupně mizet.

S tím jde ruku v ruce to, jak nahlížím na práci a úkoly. Dřív mi přišlo, že "nic není problém" a "všechno může být hned", a taky že "s tím tolik práce není." Jenže ono je. Se vším, co má mít nějakou kvalitu, je práce dost. Některé věci hned být nemůžou. A problémy se vždy objeví, a je třeba na ně mít vyhrazený čas a prostor.

Dřív jsem fungovala tak, že jsem tu hustotu úkolů a projektů koncentrovala v sobě, a prostor, který zabíraly, jsem rozšiřovala tím, že jsem ho sama sobě ubírala: na jídle, na odpočinku, na čtení, na blízkých, i na tvorbě jen tak pro radost. Cítíte, jak strašně je to nezdravé? Člověk začne rezavět zevnitř. Práci jsem vždy odvedla na 100 %, ale nějak mě to přestávalo bavit.

V posledním roce se mi prostor do života vrací. Beru toho míň a dělám to s větší radostí. Nechávám si volno na to, co mě dobíjí. Život přestává být lineární cestou vedoucí ke splnění úkolu, a zase nabývá kvalitu a hloubku.

Asi je to mateřstvím a taky rokem pandemie, který přeházel priority... Nejvíc mi ale přijde, že jsou v životě nějaké cykly nebo úrovně, kterými je třeba projít, a když to člověk dokáže, odemkne se mu další level nebo dimenze. Proto jsem ráda za svojí workoholickou fázi, dělala jsem vše nejlíp, jak jsem v tu dobu uměla, a to mě asi dovedlo sem, kde je mi teď dobře.

Co vy a zpomalování? Baví vás tempo, nebo naopak hledáte rovnováhu?

Kdo nabízí službu, měl by počítat s tím, ž

Kdo nabízí službu, měl by počítat s tím, že její součástí není jen dodání objednaného, ale také hladký průběh celého tvůrčího procesu.

Když nabízíte službu, děláte několik věcí najednou; vytváříte něco, co si u vás klient objednal, zároveň s ním budujete vztah, a také svou vlastní reputaci.

Znám proces nabízení služeb z obou stran – většinou jsem jejich dodavatelem, leckdy ale potřebuji subdodávku, takže pak jsem v roli objednatele. Vypozorovala jsem, jaké faktory dělají spolupráci příjemnou a co funguje, aby si u vás službu klient objednal i příště, nebo aby vás někomu doporučil 🖤

#podnikani
#spoluprace #navolnenoze #podnikání #podnikanie #podnikatel #podnikatelka #uspech #motivace #motivacejezaklad #motivacejinak #inspirace #dnespisu #ig_czech #czechblog #pracezdomu #prace #práce #holkyzmarketingu

Co mi nejde, co mi dělá problém? Okouzlená u

Co mi nejde, co mi dělá problém?

Okouzlená upřímností hlasujících v mojí anketě z min. týdne ( "Bojíte se konkurence?"), slíbila jsem zasdílet, s čím mám problém já.

Já mám problém s Instagramem. Za prvé mě štve, že jsem propásla dobu, kdy šlo mít dosah jen hezkými obrázky, to byly časy! Jenže já měla napilno, a přišlo mi, že instáč na mě počká 😅 No, nepočkal, ulej směrem k TikToku, a já mám času ještě míň, jsem ráda, když zvládnu přidat pár stories, natož vymýšlet a natáčet videa. NAŠTĚSTÍ na něm nejsem profesně závislá, ale o tom zase příště 🦋

Za druhé, follow for follow. Takové to, jak vás někdo začne sledovat, počká, zda vy začněte sledovat jeho, a pak vás za pár dní odsleduje. Hloupá, neperspektivní, nic nepřinášející taktika, a já tak nesnáším hloupé, neperspektivní, nic nepřinášející věci 🧐 Nehledě na to, že mé ego tvůrce samozřejmě bolí nezájem a pocit, že jsem pro někoho jen další číslo, to je jasný, jsem člověk 🐿 🐸

No a za třetí, srovnávání. Člověk se může porovnat doslova s celým světem, a vždy jde mít víc a víc a víc. I PewDiePie může mít ještě víc sledujících.

Takže tohle je můj vulnerable moment - i když vím, že tohle řeší kde kdo, i ti, do kterých byste to neřekli, lidé všeho věku, talentů i příjmů, většina mých klientů, a všichni si říkají to samé: copak je můj obsah opravdu tak nezajímavý, oproti té holce, co si stále jen dokola fotí selfie, a sleduje jí 80 000 lidí? Udržet si odstup od social médií je prostě čím dál těžší, takže je fajn se v tom podpořit, a já budu vždy bojovat za podporující obsah "ve vyšších vibracích" 📿✨

Dobré je brát to tak, že kvalita je víc než kvantita. Hledat dimenzi hloubky, šířit obsah, který něco přináší, soustředit se na práci, ne na sklizeň pozornosti 🍎🧲 V tom mě inspiruje Dan Stach, který se opravdu zajímá o svou práci (je osvěžující vidět někoho takového mít úspěch), Mikýř z MÚPI, kterej svým obsahem na YouTube oslovil maninstream, nebo post @bara_z_nikolajky o soutěži s Máchovým Májem - tak nádherné potkat na IG poezii! Takže jo, toho balastu a hořkých momentů je hodně, ale pořád ještě je víc, když někdo něco opravdu umí, to je vždy odměněno 🖤🙏 Když už ne Instagramem, tak určitě vesmírem.

Máte strach z konkurence? 😱 Minulý týden j

Máte strach z konkurence? 😱

Minulý týden jsem sdílela profil kolegyně, co taky dělá návrhy brandů (i když tenhle název já nepoužívám, označuju to, co celém, jako vizuální komunikaci, to je pro mé účely širší pojem, než tvorba značky). Moc se mi líbila její práce, řekla bych, že v ní vidím to, co mi chybí u sebe.

A najednou přišla zpráva: nemáte strach z konkurence? 🤔💭

Vaše zprávy jsou super, protože mi dávají náměty k přemýšlení. Zamyslela jsem se tedy nad touhle otázkou, a došla jsem k tomu, že ne. Proč?

1. Protože věřím tomu, co umím, vím, že je několik věcí, ve kterých jsem na trhu jedinečná (třeba že umím jak navrhovat grafiku a kreslit, tak i psát - a i když to nenabízím, stejně z toho všelijak profituju - vyznám se skvěle v cílovkách, umím řídit větší projekty, umím číst klientům myšlenky 😅 atd atd.)

2. Protože vím, co neumím, a co tím pádem ráda přenechám jiným (třeba opravdu nerada tisknu, a jsem trochu nesoustředěná, občas dělající nesmyslné chyby, nejsem žádný velký analytik, spíš "pocitovec").

3. Protože trh je i v téhle malé zemi dost velký, aby nás uživil všechny.

4. Protože můj přístup vyhovuje konkrétnímu typu lidí, které oslovuje můj způsob komunikace, spolupráce na bázi intuice a tak, ale je dalších x typů, kteří hledají něco jiného, třeba víc analytický přístup k věci, a těm stejně představy naplnit nemůžu.

5. Protože jsem fatalista a i práci beru jako "co se má stát, stane se". S kým mám pracovat, ten si mě najde, s kým ne, ten se mi vyhne, štěstí jdu naproti tím, že pracuju poctivě a dávám do každé, i té nejmenší práce, celé srdce, ale netrávím čas strategiemi ani plány a ani kdoví jakou reklamou a nikdy nevím, co bude za půl roku, jestli budu mít práci a jakou. Až nebude, tak nebude, půjdu dělat něco jiného.

Takže ne, nebojím se konkurence, obdivuju talent jiných lidí, a vím, že každé zboží má svého kupce 🙏 Fandím všem, co něco tvoří, podnikatelé a freelanceři jsou pro ekonomiku klíčoví a každý šikovný člověk, který vytváří nějakou hodnotu, zlepšuje životní úroveň, což tahle země teď bude potřebovat jako sůl. Takže se prostě navzájem podporujme a dobře se budeme mít všichni 🍀 To je má filosofie 🙏

Moje desatero pro o malinko větší radost z prá

Moje desatero pro o malinko větší radost z práce 💭📒🐑, když už je to pondělí:

1. Práce se nedá udělat do zásoby. Nepracuj víc, než je třeba.

2. Když se ti do něčeho nechce, nemysli si hned o sobě, že jsi líná. To spíš tvá intuice vyhodnotila dřív než ty, že to pro tebe není to pravé.

3. Nemusíš být neustále na příjmu, to, že máš mobil neznamená, že musíš přerušit vše, co děláš, jakmile si někdo vzpomene.

4. Když ti někdo volá, že něco potřebuje, ale ty zrovna nemáš čas vzít jeho zakázku, a on ti řekne, že se máš ozvat, až budeš mít čas, neozývej se. Nejsi to ty, kdo něco potřebuje.

5. Momenty nicnedělání jsou cenné, protože dobíjí duši a schopnost tvořit. Bez nicnedělání se nic tvůrčího neudělá.

6. Nemá smysl odsouvat život na potom - rodinu, kamarády, zábavu, čas pro sebe. Práce nestojí za to, aby život utíkal mezi prsty.

7. Nečekej, že tě všichni budou mít rádi, dělej věci podle sebe, ne podle ostatních, a nikomu se za svá rozhodnutí neomlouvej - to ti účty neplatí.

8. Udržuj rovnováhu mezi elementy: vzduchem (přemýšlením a komunikací), ohněm (kreativitou a tvorbou), zemí (pohybem a jídlem), a vodou (sněním a emocemi)🔮

9. Každý den si najdi čas na to, co tě těší - to je to, co ti zůstane. Úspěch se zapomíná a peníze utrácí, ale hezké chvíle v nás zůstávají.

10. Ať se děje cokoliv, pár hlubokých nádechů vždy pomůže znovu najít zem pod nohama.

🔔 Inspirovalo vás to? Uložte si to.

🙋‍♀️ Od 2013 na volné noze jako webdesigner, grafický designér a kreslíř. Co mě život freelancera naučil, píšu do svého blogu a sem na IG.

📅 Termíny na spolupráci: od 7/2021

Začněte podnikat, dělat to, co vás baví, ale

Začněte podnikat, dělat to, co vás baví, ale je tu věc, bez které to nejde: sebepropagace. To je něco, z čeho se kdekomu ježí vlasy - mně třeba. Nejsem z těch, kteří si myslí, že cokoliv udělají, je pro ostatní děsně zajímavé, nejsem dobrá ve sdílení zajímavých momentů, protože se mi leckdy nechce je přerušit tím, že začnu fotit 🙄 a jelikož mi všechno přijde tak nějak "to je přece jasný", leckdy mě ani nenapadne sdílet nějaký tip, protože "to je přece jasný" 😅

No dobře! To jsem já, soustředěná na práci, introvert, kterej moc nestojí o sdílení čehokoliv s kýmkoliv (nedávno jsem po roce vlezla do MHD a zjistila jsem, že rok izolace způsobil, že cítím ve společnosti mnoha cizích lidí celkem diskomfort - tak nějak vnímám jejich energii, a ta nebývá vždy pozitivní no... ale to jen tak na okraj).

Takže takový introvertní člověk si spokojeně žije se svojí hudbou, knihami, nápady, obrázky, fotkami, básničkami, a vším, co ho v tichosti naplňuje (viz dnešní obrázek, moje představa ideálního světa, chatička v Posázaví nad řekou, plecháček s kafem, později s pivem, knížka, příroda, vůně sluncem rozehřáté půdy...) a najednou se objeví sociální sítě, nástroj, na kterém je třeba usilovat o pozornost a uznání ostatních, a co víc, bez kterého se při podnikání dá obejít špatně.

Jestli je vám sebepropagace cizí, ale potřebujete ji, najděte v ní hlubší smysl, než jen reklamu. Nestresujte se, že musíte obsáhnout všechno (posty, stories, videa, reels - ty dělat důstojně a ne stupidně jako půlka světa, to chce hodně energie a nápadů), a myslete na to, co užitečného lidem přinést.

A pokud se vám z každého sdílení stahuje žaludek, jděte na to metodou "push through" - dělejte to tak dlouho, dokud to nezačnete to brát jako rutinu (stejně třeba jako jste se postupně přestali bát řídit). Nejste sami, kdo je nervózní z publikování obsahu, ale moc se s tím nezdržujte a prostě to prokopněte tím, že si na to zvyknete. Člověk si zvykne i na smrt, jak se říká ☠😅

Víc tipů najdete v článku v bio, sem se nevejdou 🙏 A můžete mi do komentářů napsat, jak vám jde sdílení vaší práce a sebepropagace - bolí, nebo baví? 🖤

🔔 Pokud vám byl příspěvek užitečný, uložte si jej.

← Grafika Webdesign →