ilustrace a kresba

Na zakázku kreslím jen málokdy, není to mé zaměření. Když už kreslím na zakázku, dělám pouze autorskou tvorbu.

Jak to teda je, s tím sebepřijetím, sebeláskou

Jak to teda je, s tím sebepřijetím, sebeláskou? Oblíbená marketingová vějička, která prodá každou bonbonieru i zájezd. Mě vždycky tyhle povzbudivý věty iritovaly, jak jako stačim, jak jsem, já, plná flaws a emocí, nejdřív se musim vyčistit, a až pak budu stačit. Ne, nemusíš, říkaly jiný citáty a jiný knihy a jiný mluvící hlavy v reklamách na vnitřní klid, prostě se jen měj ráda. JEN. Jako by to bylo úplně easy. To mě frustrovalo ještě víc, tak ono je to takhle jednoduchý jo, a mně to stejně nejde, to stačim teda ještě míň, než jsem si myslela. Hurtful. A hele, stejně to teď vlastníma slovama a z vlastní zkušenosti sdílim taky, akorát neprodávam bonboniéry.

Tak jak že to teda je? Nejlíp to asi jednou řekl můj táta: "Když se zeptáš dětí v první třídě, kdo z nich umí zpívat, tančit a kreslit, nadšeně zvednou ruce všechny. Když se jich zeptáš ve třetí, ozvou se potichu dvě."

To, co to ti brání, jsou naučený věci. Děti se roděj dokonalý, ať vypadaj jakkoliv nebo umí cokoliv, dokonalost je něco jinýho, než ukazuje showbyznys. Ale zbavit se naučenýho opravdu tak lehký není, buď v klidu, to by svět vypadal asi trochu jinak (asi o dost líp). Tohle je jen reminder, ne něco, co tě má osvítit a změnit ti život (a to samozřejmě až potom, co si nejdřív koupíš tu bonboniéru). Tohle je jen takový shrnutí z místa vidění, ne z místa marketingu. Jdi a vem si zpět, co ti patří. Máš na to celej život.
Fakt.

Znáš ty lidi, co maj judgement vždycky po ruce?

Znáš ty lidi, co maj judgement vždycky po ruce? Vidí sami sebe jako arbitra čehokoliv, a vždycky vědí líp. Vyznaj se v politice, v medicíně, ve výchově, vědí líp než ty, jak se ta blbá situace, o který jim vyprávíš, stala doopravdy (jenom jsi to špatně četl*a, nepřeháníš to?), a nejlepší phóčko maj tady, a ne kam chodíš ty, a to rande ti nevyšlo nejspíš proto, že sis ještě nevyřešil*a svoje trauma z dětství, a ten člověk to z tebe vycítil. Therapy Speak jako zbraň, na to bacha.

A ty možná stejně jako já patříš k těm lidem, co je tohle vždycky zraňovalo. Že někomu nabídneš upřímnost, a on to vezme jako tvojí slabost. Někomu se svěříš, a on to vysvětlí, že to ve skutečnosti není tak hrozný, že přeci děti v Africe jsou na tom hůř (aneb jak zneužít problémy světa abys měl emočně navrch). Anebo ani neřekneš nic osobního, třeba jen že máš na něco alergii, a hned slyšíš škálu nevyžádaných rad od psychosomatiky přes dietu až po nevyřešenou karmu z minulých životů. Prostě, že ty děláš něco špatně, a daná osoba ti milostivě poradí.

To je takovej mindset, kterej pramení z inherentního pocitu, že spolu musíme soutěžit, a tem vychází z homogenního vnímání světa dichotomií jako vítězové a poražení, úspěšní a neúspěšní, pokročilejší a zaostalejší, pokrok a selhání. Judgemental chování vlastně říká: ještě pořád žiju ve světě, kde existuje jedna pravda, a já jsem ten, kdo ji zná, ne ty, a proto jsem lepší, než ty. Not cool.

Ale ty to nesuď pls. Není lehký se týhle tendence zbavit, něco o tom vim, proto si říkam, ok, jsme každej v jiný části cesty. Ale fakt, nechat soudící osobu v její soutěži samotnou už tolikrát vedlo k úplnýmu rozpuštění soutěže, a k navázání hlubšího opravdovějšího spojení, důvěře. Jsme různý projevy, toho samýho, proč si navzájem něco dokazovat. Be a queen.

A taky: jakýkoliv zneužívání emocí, jakákoliv snaha o převahu, cokoliv tě zraňuje, můžeš kdykoliv říct: tohle už mi neni příjemný. A ne, nejsi kvůli tomu hysterka.

Ono to celý tak trochu souvisí s taky s hustle culture a fake it till you make it mentalitou. Zajímá tě proč? U mě na blogu, viz odkaz v bio nebo stories nebo v highlights. May be good vibes with you 🧚‍♀️💜🦄

(Odkazy k citacím viz blog)

friday:kindness ✔️

friday:kindness ✔️

Přemýšlela jsem, co přesně pro mě znamená M

Přemýšlela jsem, co přesně pro mě znamená MDŽ. Tady to je.

1. Jako dárek jsem si dala zablokování všech profilů, co ignorujou můj obsah, moje myšlenky, kresby a práce, a reagujou jen na mý selfíčka. Nechci dál reagovat slušným "Děkuju." na kompliment, o kterej nestojim, jestli mě někdo sleduje jen kvůli selfíčkám, není to člověk, se kterým chci budovat vztah.

2. Komplimenty mi dělaj radost od manžela, od přátel, od ségry, mámy a kámošky, a od žen obecně. Když tě na ulici při míjení pohledem ocení cizí žena, to je radost. Na západě jsem to viděla hodněkrát, holky, dělejme to i tady.

3. Tady zatim pořád hodně narážim na rivalitu mezi ženama, holky, not cool. O co že soutěžíme? O pozornost, nebo o roli včelí královny v úle? Máme na víc.

4. Před časem jsem viděla reklamu "Stáhni si naší appku, a buď nejzajímavější žena v místnosti." Laaaame. Moje životní mise je vytvářet prostor, kde můžou zářit všichni po svým. Nechci soutěžit, chci ať každej a každá najde svůj příběh a v něm svítí na kilometry daleko. Můžeme zářit a vítězit všichni najednou, každej v tom svým.

5. S tím souvisí, jak ráda ženy podporuju, je jich tolik, co mají co říct a co dát. Podpoř dnes nějakou holku, co tě baví, slovy, sdílením, podporou feminismu.

6. A nakonec, lidi se smějou používání slova "patriarchát", že prý už není 19. století. Patriarchát se v tuhle chvíli ale používá ve významu strukturálním, ne že nesmíš chodit do školy a volit a ve třinácti se provdáš za tátova obchodního partnera (fuj!). Používá se jako označení systému, kde je vše přizpůsobený mužský zkušenosti, kde žena s dětma nedostane práci, kde mají kolegové kecy na to, že si bere volno kvůli nemocnýmu dítěti, kde nedostaneš menstruační volno, kde se oceňuje agresivita místo empatie, kde jsou emoce znamením selhání, ne autenticity (jo, já vim, že autenticitu pořád neumíme definovat, ale určitě mě chápeš), kde se po herečkách chce, aby byly f*ckable, i když hrajou čtrnáctiletou postavu (kdo sleduje diskuze okolo Last of Us, ví), kde MHD nepočítá s vícero kočárky v jednom autobuse. Pro takovej systém se ve veřejný diskuzi označení "patriarchát" používá dnes. Tak.

Díky za tenhle prostor, hezkej MDŽ 🧚‍♀️

Někdy mi přijde, že s sebou vláčím strašně

Někdy mi přijde, že s sebou vláčím strašně moc toho, co bylo. Že když se konečně pohnu z místa a udělám krok, vrátí mě ty jedovatý šlahouny všeho, co mi kdy kdo řekl, o tři kroky zpět. Jedna mínus tři se rovná mínus dva, takže pořád postupuju vpřed, ale pomalu, jak táhnu tu váhu.

Zítra je úplněk, takže si toho možná taky všímáš, za úplňku je to víc vidět, a taky je větší tendence tomu negativnímu věřit, měsíční světlo umí krajinu zdeformovat. Všechny ty věty, co tě v hlavě kritizujou za to jak vypadáš, za to co a koho máš rád, za to co chceš a za to, kým jsi, ta neláska, co se předává z člověka na člověka, z generace na generaci, někdy v dobrý víře, někdy z nevědomosti, někdy, protože líp to nejde, někdy protože líp to nikdo nenaučil, někdy z bolesti, někdy ve jménu hodnot a tradice.

To všechno na tebe zasekne drápky jako břečťan kořínky do omítky, začne tě to obrůstat, postupně poškozovat strukturu stavby. Často to může na povrchu vypadat dobře, tak pracovitá, vždycky milá, zná svoje místo. Když se necháš obrůst, možná ani neuslyšíš věty jako "Na co si to hraje", "Co si o sobě myslí", "Dělá to jinak, než se má".

Holka na obrázku se těch vět už nebojí, ani jí to nepřekvapuje, jenom jí to štve, že se vyjevil další šlahoun, a ona zase musí vynakládat energii na to se ho zbavit. Už ale ví, že není na světě, aby vyhověla všemu, co do ní zaseklo drápky. Je tu aby hledala, co je její příběh, dokud ho nenajde, i když ze sebe bude muset strhnout o pár výhonků víc, než kdyby nehledala.

Když jsem ji kreslila, i mně se vyjevily jedovatý chapadla o tom, kolik toho pořád neumim, že to stejně není dobrá kresba, proč nejdu dělat něco užitečnýho, vždyť jiný matky určitě netráví volnej čas psaním a daydreamingem, zatímco se jejich dítě nudí (ale děti se prý nudit maj!).

Jsem to já na tom obrázku? Nejsem si podobná proto, že vystihnout se neumim, nebo proto, že to nejsem já, ale nějaká postava, co ve mně žije? A když ti tykám, nemluvím ve skutečnosti spíš sama k sobě? Je to jedno, stejně jsme všichni jen různý projevy tý samý energie. Takže nekypři půdu pro břečťan, nešiř jedovatý šlahouny, nebuď další z hlasů. U tebe se to zastaví.

Můj únor (tenhle formát jsem viděla u @vikisko

Říkáš si někdy, zas jsem to nezvládl/a tak p

Říkáš si někdy, zas jsem to nezvládl/a tak perfektně, jak jsem chtěl/a? Zas tě nenapadla pohotová odpověď nepříjemný kolegyni hned, ale až za týden, zas jsi se rozčílil/a, i když jsi chtěl/a mít emoce víc pod kontrolou, zas sis na oslavě dal čtyři drinky místo jednoho, co jsi měl/a původně v plánu. Přitom se tak snažíš.

To je ten věčnej rozpor mezi tím, jak by věci "měly být" a jak jsou. Vlastně je to otázka přijetí a nepřijetí. Říkáš si, jakýpak přijetí, to mám prostě nechat věci jak jsou a přestat se snažit? Jo, dobrá otázka, taky jsem si nad tím lámala hlavu.

Nikdo asi nejsme ve stavu, ve kterým bychom byli absolutně spokojený s tím kde jsme a jaký jsme, aspoň já nikoho takovýho neznám. Další tricky věc je, že ne všechno je ke zlepšování, jsou věci, který jsou na nás úplně ok, ale někdo v nás vyvolal dojem, že ne, a my se celej život snažíme opravit něco, co není rozbitý. To je ale zase jiný téma. Teď co s tím dokonalým zvládáním?

Často máš pocit, že cenu to má jen když jsi already there. Že dokud jsi na cestě, dokud nezvládáš, co sis předsevzal, dokonale, dokud nebudeš mít každou reakci, každou emoci a každej drink pod kontrolou, zase jsi selhal/a.

V tom je ale rigidní, negativní, strnulá energie, která tě sklíčí a dá ti pocit, že snad ani nemá cenu se snažit. Lepší je brát to jako praxi. Jsou lepší a horší dny. Už se ti to párkrát povedlo, tak nevadí, že dnes ne, příště to bude zase jiný. Přijetí je v tom, že respektuješ svoje možnosti, jaký zrovna jsou, i když tvoje představa byla jinde.

S představama je obecně ta potíž, že se snažíš dostát jim, vejít se do nich, a přitom ti uniká možnost podívat se na to, jak věci skutečně jsou, a jednat tvořivě z pozice autenticity, ne z pozice urputnosti a nespokojenosti. Malej shift ve směřování pozornosti, ale má moc sjednotit tě tam, kde se rozpolcuješ. Úleva.

Takže jo, má cenu se snažit, ale stejně cenný je přijímat i všechny stupně cesty jako hodnotu, ne jako nedostatečnost. V tom je láska.

Můj syn, moje babička. Co bude, co bylo. Dnes to

Můj syn, moje babička. Co bude, co bylo. Dnes to bude o mně.

Tenhle účet jsem zakládala v 2017, abych na něm propagovala svou práci webdesignera a grafika. Hledala jsem různý koncepty, ale stěžejní téma byla práce. Stejně jako v mým blogu; jak se vypořádávám s životem freelancera, jaký jsou trendy, jak si klienti můžou udělat něco sami, atd. Prostě content užitečnej cílovce s marketingem ve stylu 9x dáš, podesátý dostaneš.

Fungovalo to skvěle, a já jela. Jela jsem přes těhotenství, stěhování, pandemii, šestinedělí, i první rok s miminkem, zakousnutá, naplno a jasným směrem. Jela jsem až do začátku války, kdy jsem se najednou zastavila, a celý následující rok strávila v módu "Nerušit, přemýšlím."

Když jsem skončila s přemýšlením, uvědomila jsem si, že jsem jinde. Že mě baví dělat obsah, ale točit ho jen okolo práce mě blokuje. Že mě odjakživa zajímalo víc, než jen rozvoj byznysu. A že potřebuju svéknout kůži a stát se novou verzí. Ta stará shořela společně s motivací k žití ve výkonnostním módu. I tarot mi vyhodil kartu 0, kartu Blázna. Další cyklus.

Tímhle otevírám novou kapitolu svojí tvorby, která začíná přejmenováním účtu na @karla_kosl_, rozšířením témat, o kterých píšu, a brzy spuštěním nového blogu, který mi poskytne větší znakový prostor i větší svobodu projevu. Chci být otevřenější, osobnější, transparentnější, a načínat i nepohodlná, ne tak líbivá témata. Zároveň už rok pracuju na novém projektu, který snad do dalšího roku spatří světlo světa. O tom ale jindy.

Nadále se živím jako webdesigner, stále jsem silně zaměřená na vizuální vyjadřování, ale ta kolonka samotná už je mi malá. Opuštění starých trajektorií mi jako vedlejší produkt vytvořilo prostor a svobodu pro nové nápady, takže designérská kreativita jede líp než jindy. Starý blog zůstává ke čtení, ale už do něj nepíšu. Starý content nemažu, dělala jsem ho s láskou a nejlíp, jak jsem dovedla, je mojí zanechanou stopou.

Miluju pocit, že jsem uzavřenou kapitolu napsala s oddaností a naplno, protože i když ji už nechci psát dál, udělala ze mě člověka, kterým jsem dnes, a kterým jsem ráda.

Dělej všechno nejlíp, jak dokážeš, o zbytek se postará vesmír. Díky,těším se, že to s vámi budu sdílet🦄🖤

Love letter pro tebe. Nevadí, že se k životu pr

Love letter pro tebe. Nevadí, že se k životu probíráš až v pět večer. Že máš tendenci podceňovat čas a přeceňovat důležitost perfektních výkonů. Že tvůj život často vypadá jako self sabotage. Když se rozhlídneš, zjistíš, že je plno lidí, co našli pravou lásku v padesáti a životní sen si splnili v osmdesáti, a víš co? Stálo to za to, v každým věku to stojí za to, zapomeň na třicet pod třicet, ono se to vytříbí. Přestaň spěchat, na chvíli si sedni a přečti si dopis z lásky napsanej pro tebe.

Všude se píše "miluj sám sebe". Je otravný, jak už nikdo neřekne, co to vlastně znamená. Horkou koupel, bonboniéru a pleťovou masku? Marketingový heslo víc vysvětlovat nepotřebuje, tohle mu k prodeji stačí. Já ale hledám dál.

Milovat sám sebe pro mě znamená dát si tu práci a najít svůj záměr, svůj hlas. Ne v tom nezralým duchu "Uhni, procházim!", ale v tom pravě duchovním, zahrnujícím do lásky k sobě i lásku k ostatním. Mít odvahu zářit, mít sílu ustát, že to někomu bude vadit, mít velkorysost pomáhat ostatním zářit taky.

Někdy, možná až moc často, si říkáš, musim se vzchopit a dostát tomu, jakej/á bych měl/a být. Milejší, ochotnější, víc badass, víc si stát za svým, nebo se naopak držet stranou, abys nikomu nevadil/a. Ale když se obrátíš k tomu, jakej/á momentálně reálně jsi, i když to nesplňuje to, co si od sebe představuješ, přijmeš to a začneš jednat z místa svojí pravdy, v tu chvíli začne energie proudit, ze středu tebe, místo toho, aby se ztrácela do snahy napasovat se do tý iluze, kterou ti vsugerovaly romantický filmy, společenský magazíny, poučky příbuzných, sociální sítě a marketing.

To je místo, kde začíná láska.

Oslavuj ji denně, ne jen dnes, každodenní praxí přijímání sebe i ostatních, protože láska k sobě a láska k druhému je jedno a to samý, a jedno bez druhýho vlastně nejde.

Dovol to sobě a dovol to ostatním. Miluj a nesuď.

← Grafika Webdesign →