Tři trochu delší tipy pro to, aby sebepropagace sloužila, ne trápila.

Začnu tím, že se vyhnu definici slova „introvert“. Nemám pro ni vzdělání, a jsem přesvědčená, že každý máme představu, co to slovo znamená, a co si pod ním pro tento článek představit. Kdybych měla začít u sebe, řekla bych, že jsem společenský introvert – dokážu se bavit mezi lidmi, nejsem stydlivá, ale jinak si žiju ve svém světě, ve svojí hlavě, nepotřebuju ke štěstí pozornost ostatních, a co se děje vně mojí hlavy, mě zajímá o dost míň, než co se děje uvnitř. Takhle vnímám svou introverzi já, a řekla bych, že v tom nejsem sama.

Takže takový introvertní člověk (jako jsem já, a nejspíš i jako vy, když tohle čtete), si spokojeně žije se svojí hudbou, knihami, nápady, obrázky, fotkami, básničkami, a vším tím, co ho v tichosti naplňuje, a najednou se objeví sociální sítě, hlučný všudypřítomný nástroj, na kterém je třeba usilovat o pozornost a uznání ostatních, a co víc, bez kterého se při podnikání sice dá obejít, ale jde to podstatně složitěji.

Když se dá introvert na podnikání, je to nejspíš proto, že rád dělá věci po svém, a chce se živit tím, co ho baví a naplňuje. Ale aby to mohl dělat co nejsnadněji, potřebuje se sociálním sítím prostě trochu přizpůsobit, taková je cena za možnosti.

Zamyslela jsem se tedy, sebrala jsem zkušenosti a myšlenky z posledních několika let, a sdílím tady svoje řešení toho, jak zvládnout sebepropagaci, i když to není u nás introvertů zrovna ta nejsilnější disciplína. Píšu tenhle článek v první osobě, o svých vlastních pocitech, protože to není žádný exaktní marketingový návod, ale skoro až jeho opak. Marketéři by mě za tohle nepochválili, ale já jsem introvert, takže tu chválu zas tolik nepotřebuju 😊

1. Najít v tom smysl

Přiznám se bez mučení, časy, kdy mě sítě bavily, jsou už roky pryč. Na střední byla zábava sdílet fotky z večírků, ale dnes, v době krádeží dat, identit, a manipulace se spotřebiteli (a hlavně s volebními preferencemi), už člověk tak nějak ví, za co tu zábavu s lajky vyměňuje. Osobně mi uniká význam toho, proč se lidé navzájem sledují, takže je to takový můj slepý bod, a musela jsem nějakou dobu hledat důvod, proč by vlastně vůbec někdo měl sledovat mě. Ale našla jsem ho: sdílet užitečný obsah, který bude mít pro někoho dalšího hodnotu.

Snažím se psát články v reakci na to, co vím, že má cílová skupina řeší, a posty, které pobaví, inspirují, nebo někomu pomůžou, aby se ohledně nějakého tématu necítil sám. Je to reklama pro mou práci, ale zároveň si nepřipadám tak, že si jen beru – pozornost, něčí čas, později zakázky a peníze. Je pro mě důležitý pocit, že do oběhu zase něco dávám zpět, a díky tomu se mi celá ta struktura okolo sociálních sítí a sebepropagace, celkově lépe snáší. Není mi příjemný obsah, který křičí „Haló, to jsem já a můj život, všichni si mě všímejte!“ Vlastně tu strategii sdílení užitečného dělám hlavně kvůli svému dobrému pocitu, ale funguje to oboustranně. Lidé mi často píšou pozitivní reakce, takže mi přijde, že je to win-win.

To je mé řešení („mé“ = mně vyhovující, ovšem nic co bych vynalezla, samozřejmě), pro vás to může být třeba sdílení takového obsahu, který bude poukazovat na nějaké důležité téma, propagovat práci dalších lidí, zásadně odmítat šíření negativního obsahu, a podobně.

2. Dělat to po svém

Nesouhlasím s přístupem, že je třeba při sebepropagaci obsáhnout všechno. Někomu lépe sedí mluvené slovo a má skvělá videa a stories, někdo se lépe vyjádří psaním. Ten tlak na to vycházet vstříc publiku, mi někdy přijde uměle vyvolávaný – protože ač všichni doporučují dělat živá videa, protože lidé raději koukají na audiovizuální obsah, nemůžu se zároveň zbavit dojmu, že velkou část uživatelů podobný obsah leckdy obtěžuje. A obtěžuje je z jednoho prostého důvodu – kdo to neumí dobře, u toho to prostě dobře nepůsobí. Ne každý vypadá na kameře příjemně, ne každý umí plynule mluvit, ne každý se dokáže zbavit toho divného „teď tu sám mluvím do kamery“ nádechu. Ve výsledku si takový nešťastník leckdy spíš uškodí. Už jsem zažila pár kanálů, které jsem okamžitě přestala sledovat, když jsem ve videu viděla a slyšela projev jejich autora. Takže pokud se na to necítíte, nenechte se do ničeho tlačit. Způsobů, jak si najít cestu k cílové skupině, je hodně, a není třeba je všechny stoprocentně využít. Já dělám jen to, co mi vyhovuje, a mám pořadníky na půl roku dopředu, takže jsem živoucím důkazem, že to opravdu může fungovat tak, jak tvrdím.

Při sebepropagaci je třeba nezapomínat na to, že pravidla hry určují samy sociální sítě. Ty jsou postaveny nezdravě – pracují se závislostním chováním, závistí, strachem, že něco zmeškáme, a nutí nás tak k takovému jednání, které jim umožní lépe prodávat reklamu a sbírat více dat. Takže stories a další vychytávky nejsou na Instagramu pouze pro vaše dobro – jsou tam, abyste byli stále více a více zatahováni do struktury, a stále se museli učit nové způsoby, jak „stíhat a nezaspat“. Proto si můžete s klidem uchovat odstup, přizpůsobit svou strategii svojí povaze a tomu, co vám je přirozené, a nechat sítě, aby vám sloužily, ne vás naháněly pro svoje vlastní potřeby.

3. Odhodit ego

Jak jsem zmiňovala výš, lidí, kteří využívají sdílení užitečného obsahu jako svou marketingovou strategii, je hodně, není to můj vynález. Leckdy mi ale přijde, že značná část takového obsahu je o několik levelů znalostí dál, než může jeho cílová skupina využít. Jedním z účelů sebepropagace založené na šíření užitečného obsahu, je samozřejmě i upozornit na své know how a odbornost; já si ale myslím, že ty by měly být až na druhém místě. Na prvním místě by mělo figurovat řešení problému cílové skupiny. V diskuzích, postech i článcích se lze dočíst „Všichni vědí, že…“ – ale to leckdy není úplně pravda. Když dám příklad za sebe, znám mnoho podnikatelů (kteří patří do mé cílové skupiny), a vím moc dobře, že oni mnohé pro někoho základní znalosti nemají. A není to, že by nechtěli; často neví, kde je hledat, nemají čas po nich pátrat, ale uvítají, když jim je někdo shrne (příklad takového článku je u mě Jak funguje doména – shrnutí pro reálné použití).

Je dobré odložit svou touhu předvést se jako odborník, a myslet během sebepropagace spíš na toho, na koho cílíte. Troufnu si říct, že egoismus není úplně nejsilnějším povahovým rysem introvertů, ale píšu to z jiného důvodu – protože se může stát, že narazíte na lidi, pro které váš obsah nebude dost odborný („Všichni vědí, že portréty se fotí takhle, proč to vůbec ukazovat?“), a nebudou vás tak brát tolik vážně. Pro ty ale netvoříte! Takže se nenechte strhnout všudypřítomnou soutěží o to, kdo je lepší, chytřejší, větší odborník, ale soustřeďte se na svoje cíle a na své publikum.

Kdybych to měla shrnout, řeknu: jestli vám je sebepropagace cizí, ale potřebujete ji, najděte v ní nějaký hlubší smysl, než jen reklamu na sebe a svou práci, nenechte se stresovat, že musíte obsáhnout všechno, a myslete v první řadě na lidi, které chcete oslovit, a až v druhé řadě na sebe. V nějaké úplně poslední řadě pak můžete vyhradit místo těm, kteří s vámi nesouhlasí a dělali by to jinak – ty totiž nepotřebujete. A ničeho se nebojte, stůjte si za svým stylem a nikomu se za něj neomlouvejte.

Díky za dočtení až na konec, jestli máte nějaké vlastní zkušenosti s tímhle tématem, napište dolů do komentářů, všechny jsou totiž vítané! Na příště chystám článek neobvyklého formátu: příběh o spolupráci s klienty-podvodníky.  Stal se před pár lety a je to poučení o naivitě, neposlouchání výstražných světýlek, a o tom, na koho všeho lze při práci narazit. Hezký čtvrtek 👋