Pojďte přisypat do pracovního života 3 ingredience, které ho trošičku vylepší.

Nečekejte fígle, jak mít stylovější pracovní stůl nebo tipy na kancelářskou jógu. V duchu třpytivé atmosféry Vánoc jsou tyhle ingredience vnitřní, až duchovní. Prostě si to dělat trochu hezký, jak se říká. Ale tentokrát ne okolo sebe, ale v sobě. A jelikož starost o náš vnitřní život vyžaduje (stejně jako náš život ve vnějším světě) nějaké úsilí, tak jsem, aby to neskončilo jen u čtení, ke každé ingredienci připsala tip, jak jí do svého receptu opravdu přisypat.

1. Laskavost vůči sobě samému

Znáte ten příjemný pocit, který se těžko popisuje, ale šel by vyjádřit jako nějaká vnitřní uvelebenost, útulno, tiché spokojené zamručení, zkrátka takové vnitřní rozpoložení, které vnímáme jako blahodárné, příjemné, léčivé? Ten pocit, jako když jste u babičky, která vás bezvýhradně zbožňuje ať dosáhnete čehokoliv, nebo ať pokazíte cokoliv, v krbu hoří oheň, venku je ticho a sníh? Nebo pocit ze splnění dlouho odkládaného úkolu, který vás týdny strašil v hlavě?

Dopřát si takový hřejivý hezký pocit častěji by měl být jeden z úkolů, které denně odškrtáváme. Sami sebe často klademe na poslední místo – děti, práce, rodina, úklid, nic nepočká, ale my počkat můžeme. Zkuste se na sebe podívat zvnějšku, jako byste se dívali na někoho cizího, a možná pocítíte soucit nad někým, kdo neustále musí něco dělat, a ještě je mu nadáváno, že to nestačí. Málo spí, jí nepravidelně, odměnu dostane zřídka, a aby si odpočinul, musí onemocnět. Takhle bychom se k nikomu nechovali, ale sobě to děláme dennodenně. Věnovat víc laskavosti sobě samému je tak překvapivě velká úleva.

Jak přisypat tuhle ingredienci: Nedávno jsem byla pracovně na zajímavém tréninku pro vylepšení struktury života (více o něm povím zhruba na jaře, až bude má práce na vizuálu tohoto tréninku hotová), a zalíbila se mi jedna věta, která tam padla: „Dávat si schůzky sami se sebou.“ Vyhradit si na sebe čas, nelitovat ho („Mohla jsem dělat něco užitečného, třeba umýt konečně podlahu, naučit se na test, nebo dodělat to účetnictví.“ – znáte to?) a naučit své okolí, že to, že si teď čtete na gauči, kreslíte, nebo koukáte zasněně z okna, je stejně důležité, jako vaše práce. Uvidíte, že lidé okolo vás to přijmou rychleji, než byste čekali.

2. Trpělivost

Když člověk na něčem pracuje, těší se, až to bude mít hotové. Až se tím pochlubí. Až o něm budou lidé vědět. Až si vydělá peníze, které si přeje nebo potřebuje. Až bude mít své fanoušky na sítích. Až si to bude moct odškrtnout. Když se člověk těší, nebo chce mít vše co nejdřív, tak to pak trvá. A on dělá spousty nadbytečných pohybů, aby věc urychlil.

Trpělivost je mocný nástroj, který pomůže oprostit se od urputnosti, nepřítele každého vývoje. Nechat věci jemně růst ve svém tempu, dát jim čas, a pak je sklidit až ve chvíli, kdy je člověk sám připraven. Kdy vloženou energii nepromarní. Rychlý úspěch umí málokdo zpracovat, lidem často spíš ublíží. Zapomeňme na instantní řešení a žijme víc v přirozeném rytmu. Život je pak tak nějak klidnější, bohatší, plnější.

Jak přisypat tuhle ingredienci: Práce na trpělivosti je věcí vůle. Schopnost vyčkávat si musí lidé většinou budovat, zvlášť v dnešní době, která nás neustále plete tím, že mít vše hned prezentuje jako výhodu. Jakmile tedy člověk cítí, že s ním šije pocit „Už to nevydržím, už aby se to stalo! Už abych to někomu řekl! Už abych tohle měl! Už abych přivezl dětem tenhle dárek!“, je dobré se zastavit a říct si, že to počká. Že to přijde. Připomenout si, že věci mají svůj čas, a že žít by měl teď, a ne pro „až“.

3. Odvaha nedělat všechno

Všichni neustále něco dělají, tvoří, cestují, učí se, píší, vzdělávají se, motivují se, baví se a vyjadřují se. Až to vypadá, že všichni musíme umět několik jazyků, lyžovat, bruslit, plavat, pořádat večírky, znát všechny cool seriály, vyznat se v politice, poslouchat podcasty, udělat si názor na cokoliv, co se stane, vypadat skvěle, cítit se mladě, působit, že nás nic nerozhodí… Už jen vyjmenovat tenhle střípek je únavné. Natož to všechno dělat.

Nejlepší dárek k vánocům je podle mě zapomenout všechno, co nám kdo říkal, že bychom měli dělat. Ať už články, co čteme, naše vzory, rodiče, média, lidé blízcí i ti, mezi něž bychom chtěli patřit. Spoustu věcí děláme jen proto, že si myslíme, že se to od nás očekává, že by to tak mělo být. Dnešní doba nabízí ten luxus zařídit se podle svého, aniž by byl člověk upálen za kacířství, označen šarlatovým písmenem, poslán do vyhnanství nebo určen k likvidaci. I tak ale podléháme tlaku, asi ze strachu z nepřijetí. Proto je dobré zvážit, co děláme s láskou, co proto, že je to prostě správné (to sami poznáme citem), a co z toho důvodu, že nám někdo řekl, že se to má.

Jak přisypat tuhle ingredienci: I tahle ingredience potřebuje vůli a pozornost. Postupně ze sebe, slupku za slupkou, odloupávat nánosy toho, čím nás kdo zatížil. Zkoumat své motivace, pocity i emoce vyvolávané každou naší aktivitou. Důvěřovat pocitům uvnitř sebe, které všichni máme, a které nás nikdo nenaučil používat, a postupně si z nich vytvořit spolehlivý radar. Místo MHD jít domů pěšky zimním městem, vnímat světla večerních ulic a ptát se sám sebe, za co jsem vděčný, a co už nepotřebuji ve svém životě dál. Je to všechno práce, ale stojí za to. A kdy jindy začít, než v magickém čase adventu.