Lenost se vnímá jako špatná vlastnost, někdy je ale hodnotnou informací. A je třeba s ní tak pracovat.

Když jsem začínala se svou prací, bylo to v roce 2013. Bylo mi 22 let, chodila jsem na vysokou, pracovala jsem do tří do rána, bez přestávek, pohlcená prací, lenost jsem prakticky neznala. Uteklo pár let, z práce se stala trochu rutina (ani kreativní zaměstnání se jí nevyhýbá, fakt, u mě tak 40 % času tvoří agenda a komunikace) a navíc už neřeším jen starosti vysokoškoláka. A lenost už se občas dostaví. Teď v létě je to ještě o něco horší; je teplo a organismus člověka aktivitu vyloženě odmítá. Co s takovou pracovní leností? Někdy je lepší jí poslechnout, a někdy proti ní trochu zabojovat. Jak? Tak!

1 | Zjemnit

Když mě lenost zastihne v nevhodný čas, přináší to s sebou spoustu napětí – v hlavě mi běží kolečko „Měla bych, ale fakt se mi nechce.“, to způsobuje výčitky svědomí, které odčerpají zbývající mentální energii a rázem mám ještě míň energie dělat to, co bych měla. V tuhle chvíli pomáhá se vznikajícího napětí zbavit; hlubokým nádechem a výdechem, vědomým uvolněním svalů (hlavně v ramenou, okolo kyčlí a ve tváři, tam se usazuje nejvíc napětí) a tím, že si řeknu, že to nechám být. Přijmout aktuální stav bez odporu je základ práce s energií.

2 | Kancelářská jóga

Dokud jsem to nezkusila, nevěřila jsem, kolik osvěžení přinese desetiminutový pohyb a protažení. Je ze mě rázem nový (nebo aspoň trochu novější) člověk! Pro ty, kdo pracují z domova, je inspirace ve videu zde, pro ty sedící v kancelářích zase zde. A fakt to zkuste, budete koukat.

3 | Nastavení priorit

Upřímně, většina věcí počká. Zvlášť v horkém létě. Ať už člověk pracuje sám, jeho klienti jsou na dovolených a klienti klientů také (skvělá okurková sezóna), anebo dělá v officu, kde, je situace leckdy stejná. Úkoly, které je třeba skutečně udělat co nejdřív, si seřadím podle priorit a rozplánuji je do celého dne, někdy i týdne. Odbavuji je tak s větší ochotou, protože mám před sebou vidinu světla na konci tunelu. Zbytek může počkat na moje aktivnější a schopnější já.

4 | Pauzy

Někde jsem četla „50 minut práce, 10 minut pauzy“. Jako mladší jsem nad tím ohrnovala nos („Kdo by odpočíval, když toho může za tu dobu tolik udělat?“), dnes už vím, že nepracovat déle než hodinu v kuse pomáhá nevyčerpat se tak rychle, a že ve výsledku toho zvládnu víc.

5 |  Někdy to prostě nejde (a pak je třeba to poslechnout)

Před dvěma lety mě postihla větší nechuť do práce, než běžná nárazová lenost z horka nebo nevyspání. Stěhovala jsem se, pracovala jsem pro jednoho klienta dlouhou dobu a mé nápady směrem k němu se vyčerpaly, získala jsem dvě velké zakázky najednou, a uprostřed toho všeho jsem se dostala do stavu, kdy jsem byla schopná jen sedět a zírat. Zapnout počítač a jít dělat to, co mám, bylo – doslova – nemožné.

Taková „lenost“ je projevem hlubší únavy a to už je tenký led – nutit se do práce na hraně vyčerpání hrozí sáhnutím do zásob a tím cestou do minusu. Dostat se z minusu už jde hůř a trvá to dlouho. Jednou jsem si psala s kolegyní grafičkou a říkala jsem jí, že za sebe hledám náhradu pro zmíněného klienta. Že jsem z té spolupráce unavená a z práce je mi fyzicky špatně. Kolegyně mi řekla „Okamžitě skonči, nebo se vyčerpáš a pak nebudeš moct na práci sáhnout dva roky.“ Poslechla jsem jí a dnes vidím, že jsem byla opravdu na hraně (a samozřejmě jsem na sebe byla naštvaná a nadávala si, čímž to bylo ještě horší, viz bod 1). Jestli člověku práce opravdu nejde ani s největším sebezapřením, je čas vypnout. Odjet na víkend do jiného prostředí, vzít si pár dní volno a hlavně se netrestat.

Abych to shrnula, někdy je lenost spíš informace o úrovni energie, než špatná vlastnost – je třeba to rozlišovat a taky si to občas připomínat.

Znáte lenost při práci? Bojujete s ní, nebo jí posloucháte? Máte svoje vlastní tipy, jak se v kanceláři probudit k životu? Napište mi do komentářů.