Jak se dělá osobní brand: Rok druhý

15. 08. 2019 | INSPIRACE

8 minut čtení

Shrnutí druhého roku by mohlo znít „No pain, no gain.“

Stejně jako loni touhle dobou i letos přicházím s článkem, který shrnuje další rok mého podnikání a tvorby osobního brandu. Loni jsem za sebou měla první rok (i když ve svém oboru pracuju od 2013, svojí značku jsem začala budovat až v létě 2017) a v článku Jak se dělá osobní brand: Rok první jsem sepsala základní kroky; jak definovat podstatu své značky, jak deklarovat své hodnoty, jak se rozhodovat, co s vizuálem a s texty, jak tvořit pracovní vztahy a na jaká čísla se zaměřit při případné analýze. Letos, po uplynutí roku druhého, bych chtěla mluvit spíš o nástrahách – vnějších, ale hlavně vnitřních. Strach, pochybnosti, únava, vývoj vztahů, věci, které nelze mít pod kontrolou, s tím vším je třeba se vyrovnat.

Strach: Jak s ním pracovat

Práce s vlastním strachem je základ pro to vůbec se hnout z místa, proto o něm píšu jako první. Někdo ho možná necítí, já ano. Všechno jsem se učila sama, všechny pracovní vztahy jsem opřela jen o sebe. Proto jsem se bála: dělám to dobře? Nenechávám si platit za nějakou fušeřinu? Co když kvůli mně někdo přijde o peníze kvůli špatně vytvořené prezentaci? Druhá část strachu byla víc o egu: co když zveřejním svojí práci a lidi mě budou vláčet na sítích, jak se to už mnohokrát stalo mým kolegům? Co když někde udělám chybu nebo napíšu nějakou hloupost, a okolí se mi bude smát?

Upřímně, myslím si (ne – já to vím), že tohle cítí většina podnikajících lidí, a hlavně ve fázi vyjití s kůží na trh. Základ je nemyslet si, že strach je slabost – není. Je to zdravý instinkt, který směruje naší pozornost na slabá místa. Když mi nějaký klient říká „Já bych tohle dělal rád, ale mám strach.“, říkám mu „Ten máme všichni. Mít strach není důvod něco nedělat.“ Když člověk bere strach jako průvodce, který upozorňuje (zdravý strach), který ale nesmí v ničem bránit (nezdravý, přerostlý strach), vstoupí do neznámých vod a za nějaký čas se v nich začne pohybovat jistě. Ovládne je, strach se postupně zmenší, člověk vyroste – v sebedůvěře, ve schopnostech, v potenciálu.

Z mojí praxe: Vstoupila jsem do pracovního vztahu se samotnou Lékařskou fakultou a VFN v Praze. Velká instituce, několik projektů, mnoho lidí, značný dosah, velká zodpovědnost. Vytvořila jsem pro projekt Alkohol pod kontrolou kampaň #protitlaku, která v Čechách milujících alkohol nevzbuzuje jen pozitivní reakce, což jsem čekala. Weby dělané při téhle spolupráci mají tisícové návštěvnosti a nesmí se jim nic stát, protože od nich závisí různé finanční toky. Zkrátka: bála jsem se! Ale nenechala jsem se strachem zaseknout a tuhle výzvu jsem přijala. Kdybych to neudělala, nemohla bych poporůst tam, kde teď jsem.

Vytrvalost: Jak jí neztratit

Co budu komu povídat, pracovat sám není většinou žádná velká party. Prostě sedíte u počítače, hodiny a hodiny denně, sami, každou chvíli od vás někdo něco potřebuje. Musíte být kreativní, milí, pracovat pro ostatní a pracovat i pro sebe – psát články, zlepšovat se v kreslení, sledovat trendy a novinky, vzdělávat se. Uf! Není toho málo a udržet si motivaci kráčet kupředu i ve chvílích, kdy se nedaří všechno, na co sáhnete, chce trochu vnitřní práce.

Co tou vnitřní prací myslím? Vytrvalost pramení z jasné představy o vlastní cestě. Je to vnitřní kvalita, pocit jako když jdete bouřkou směru větru navzdory. Nevíte, co je na konci, ale jdete, protože ve svojí cestu cítíte důvěru. Jako když se pokaždé znovu odhodláte prokopnout zablokovanou situaci. A to nikoliv kvůli výsledku, ale kvůli hodnotě vytrvalosti jako takové.

Z mojí praxe: Když jsem začala psát blog, půl roku ho nikdo nečetl. Neměla jsem publikum. Ale psala jsem týden co týden dál, a říkala si, že jednou to sklidím. Rozhodně jsem si nemyslela, že by půl roku práce bez jediného výsledku byl důvod vzdát to. A měla jsem pravdu – články, co jsem napsala, si sice nikdo už nepřečte, ale díky tomuhle půl roku psaní pro nikoho jsem se rozepsala a našla si svůj styl, díky čemuž jsem pak ve chvíli, kdy se začalo publikum konečně objevovat, byla ready.

Vztahy: Jak je udržet

Nedílnou součástí práce jsou vztahy s klienty, v mém případě i se subdodavateli, brigádníky a také členy týmů, se kterými spolupracuji externě. Vše se neustále vyvíjí a tak ani vztahy nezůstávají stejné, je třeba se o ně starat. Dlouhodobým vztahům hrozí zpohodlnění, vyčerpání nápadů, vyčerpání energie ke spolupráci. U nově vznikajících vztahů se zase dlouho buduje důvěra, hledá se způsob komunikace, který vyhovuje oběma stranám, protože každý přemýšlí i se vyjadřuje jinak.

Pro udržení vztahů je klíčem nastavit je od začátku správně; vybírat si kvalitní lidi, dávat jim důvěru, že dělají věci nejlíp, jak mohou, být velkorysý a u klientů každému přisuzovat stoprocentní důležitost, ať už pro něj děláte dva letáky za rok, nebo vám od něj chodí tolik peněz, že si za to zaplatíte dovolenou. Nemám ráda, když se freelanceři tváří „Vy mě potřebujete, já vás ne.“  Potřebujeme se navzájem. S velkorysostí, důvěrou a dobře nastavenými vlastními hranicemi se dají udržet jak dlouhodobé, tak náročné spolupráce v příjemné atmosféře.

Z mojí praxe: Ne vždy má člověk v rukách vztahy s úplně všemi lidmi, se kterými se při práci setká. Někdy se bohužel objeví drhnutí, které neovlivníte. V tom případě platí jedno pravidlo: žádné emoce. Nenechat se vtáhnout do víru antipatií a držet se toho, že jde o práci a o nic jiného. Takhle zvládám chvíle, kdy jsem na poradě o už fungujícím webu s týmem, kde většinu lidí vidím poprvé, a kde mi někdo, s kým jsem nikdy nebyla v kontaktu, vytkne funckionalitu, o které mi ale do dané chvíle nikdo neřekl, že je nevyhovující. Mohla bych se začít vztekat a tím to zhoršit, anebo můžu zůstat nad věcí a nebrat to jako útok na sebe sama. Negenerovat negativní emoce je základ, díky kterému se i chladnější vztahy dají udržet na neutrální úrovni.

Potíže: Jak je překonat

Potíže se nevyhnou nikomu, ať se snaží jak chce. V mém případě jde o více druhů: technické potíže – dělám weby a ty si často žijí vlastním životem, reagují na aktualizace, reagují na updaty prohlížečů, neustále vznikají nové viry a hrozby. Mezilidské potíže – někdy to nesedne, třeba u těch projektů dělaných v týmech, jak jsem psala výš. Tvůrčí potíže – někdy prostě nápady nejsou. Pokud to nechcete zabalit, což nechcete, je potřeba umět komplikace řešit nejen na úrovni praktické, ale taky je umět zpracovat v sobě.

Stejně jako u všeho, i tady platí, že problémy a komplikace jsou přirozená součást procesu, nikoliv chyba. Navíc i v tohle se cítíme všichni podobně; jednou jsem seděla s kolegou webdesignerem u piva, oba jsme mlčky něco ťukali do počítačů, abychom stihli, co máme, a já jsem do ticha z legrace prohodila „Hele, nechce se ti z toho všeho někdy plakat?“ A on odpověděl: „Skoro pořád.“ což mě pobavilo, povzbudilo a dodalo sílu se dál prát s náročným úkolem. Druhá a ještě důležitější věc je, že potíže jsou leckdy poslední zkouškou před postupem do dalšího levelu. S vědomím tohohle se bojuje mnohem lépe – na konci tunelu nejen že čeká světlo, ale často i polepšení v podobě větší síly, nové příležitosti, nových schopností. Achievment unlocked!

Z praxe: Moje jaro 2019 bylo tak náročné a sešlo se tolik věcí, které bylo potřeba vyřešit a napravit, najednou, že jsem jednu z těch nocí, kdy jsem nemohla spát, přemýšlela, že to vezmu silou – prostě se všeho, co mě štve, zbavím, a nazdar. Přece tolik nedřu proto, abych pak byla naštvaná a otrávená. Jenže! Najednou mi došlo, že by to byl krok zpět. Potíže jsou zkoušky. Vždycky. Podobně jako maturita (která je nanic), a státnice (ještě horší), jsou překážky vstupenkou do další fáze života. Prokážeme, že jsme se něco naučili, že toho zvládneme zase o něco víc, a můžeme jít zase dál. Když jsem si tohle uvědomila, uklidnila jsem se a od té doby vnímám překážky jako výzvy, kterým nevěnuju vztek, smutek, strach, žádné emoce, ale prostě je vyřeším.

Věci, co nejdou uhlídat: Jak se nezbláznit

Já jsem člověk organizovaný. Miluju to-do listy, miluju pocit, že je vše splněno na sto procent, miluju, když hotové úkoly v mé hlavě svítí zeleně, ne oranžově (jakože hotovo jakš takš nebo napůl), nebo nedejbůh červeně. Jenže! Příliš mnoho proměnných v tomto oboru jest. Nejde mít vše bez jediného překlepu. Nejde mít všude na desetinu milimetru stejně nastavené mezery. Nejde každý den odepsat na všechny emaily. Nejde mít všechny obrázky na Instagramu nafocené bez chyby a ve stejném odstínu pozadí. V mojí vizuálně fungující mysli to tedy vypadá jako fůra oranžových, červených a jen velmi málo zelených položek, což ve mně vytváří reálnou úzkost.

Kdo to takhle nemá je šťastný člověk, kdo to má podobně nebo stejně, ten potřebuje trochu jógy a meditací. Mě tedy aspoň obojí pomáhá hodně – učím se nechávat to být, pustit to, co nemůžu ovlivnit, nebo co už nemá smysl řešit. Snažím se přeprogramovat svou mysl, aby to všechno nevnímala jako konečný stav, ale jako proces. Přestávám čekat na moment, kdy bude vše perfektní, a prostě se snažím být efektivní a prací se taky bavit, ne jen zarputile usilovat o dokonalost.

Z mojí praxe: Taková klasika je třeba tahle modelová situace: klient chce nový design blogového příspěvku. Jeho blog má už 30 postů. Design se vytvoří zatím pouze na jednom (ne vždy jde pro všechny příspěvky udělat změnu globálně) a čeká se na schválení. Klient nemá čas a už to chce mít hotové, rychle na to podívá a schválí. Během dvou týdnů je nový vzhled na všech příspěvcích plus na dalších nových, které přibyly. Uteče měsíc a klient si uvědomí, že mu to nevyhovuje, že to odsouhlasil ve spěchu, a potřebuje ještě něco jinak. To je ovšem změna, která ovlivní třeba optimalizaci pro vyhledávání. Muselo by se to překopat celé, aby to bylo udělané na sto procent správně. O tom klient nechce slyšet, chce dodat změny co nejrychleji a nejlevněji. Přidá se tedy kosmetická úprava, která už není v rámci struktury celého webu tak promyšlená. Optimalizace pro vyhledávání je najednou o něco horší. Klient je ale spokojen, a tak se i ostatní příspěvky dělají v tomhle duchu. Žádná katastrofa, vše dál funguje jak má, ale pro mě už to není zeleně, nýbrž oranžově odvedená práce. Nemůžu však dělat věci, které klient nechce, a navíc na vlastní náklady, musím to tak nechat a netrápit se, že můj původně zeleňoučký web doznává typických organických nekoncepčních změn, které vedou k nabalování nepřesností až ke slavnému heslu “ Když to funguje, tak na to nesahej.“ Taková je zkrátka tahle práce.

Tolik tedy k roku druhému. Letos to bylo míň praktické než loni, ale přijde mi, že té psychické práce je v téhle fázi víc, než předtím, protože věci nabírají rychlejší spád. Snad udržím opratě a za rok v srpnu sepíšu Budování osobního brandu: Rok třetí. Ten tímto začíná a jelikož jsem si pro něj v roce prvním stanovila konkrétní cíle, mohl by se ten článek věnovat tomu, co to bylo za cíle a zda a jak jsem jich dosáhla či nedosáhla. Děkuju za dočtení až sem 👋 Kdyby článek nestačil a byly nějaké dotazy, dole v komentářích je pro ně prostor.

  • 5
    Shares